Hory

Vydat se do hor znamená poznat vlastní hranice fyzické i psychické síly, odolnosti a vytrvalosti. Vydat se do hor znamená setkat se s prostředím, které se hodně liší od toho, ve kterém se běžně pohybujeme. Vydat se do hor přináší poznání, že jsme jen malé zrnko prachu a vlastní důležitost si tak akorát namlouváme a přeceňujeme. Vydat se do hor je radost, odpočinek, únava, volnost, … Hory jsou fakt skvělé!

Do hor jsem začal jezdit už dávno. Nejprve do českých, později do rakouských a také do slovenských, slovinských, švýcarských nebo italských. Začalo to výstupy na kopce v Solné komoře, pokračovalo několika více denními hřebenovými túrami, až jsme (v mém případě po delší přestávce) v roce 2018 vystoupili velmi málo používanou cestou od Kaiser Josef Höhe na Großglockner a v dalších letech začali poznávat kouzlo zajištěných cest, především v oblasti Solné komory.

Solná komora, září 2024

V roce 2024 jsme jako hlavní bod víkendu naplánovali zajištěnou cestu na Loser. Silné sněžení a déšť následované povodněmi plány trochu změnily. Nakonec jsme téměř na konci září tábořili v kempu v Altmünsteru u Traunsee. V sobotu jsme vystoupali na Traunstein a nevynechali jsme krátkou vzdušnou ferratu pod vrcholem, ani vrcholový kříž této dominanty vysoko nad jezerem. V neděli jsme lanovkou vyjeli na Feuerkogel a užili si hodně příjemné lezení na HTL Wels Klettersteig.

Solná komora, září 2023

I v roce 2023 jsme byli v Solné komoře. Tentokrát jsme kemp vyměnili za spaní na horských chatách. První noc to byla Gablonzerhütte, ke které jsme stoupali tmou od Gosausee. V sobotu ráno jsme přelezli zajištěnou cestu Intersportklettersteig se vzdušným 40 metrů dlouhým žebříkem a cílem na vrcholu Großer Donerkogel. Z vrcholu jsme pokračovali po hřebeni a na turistickou cestu sestoupili u Stuhlalm. Odtud jsme pokračovali k Hofpürgelhütte. V neděli jsme přes Steigelpass sešli k předním Gosauskému jezeru a po pozdním obědě se vydali domů.

Solná komora, září 2022

V září 2022 jsme se vrátili do kempu v Hallstattu a odtud jsme v sobotu vyrazili na obtížný a dlouhý výstup cesty Seewand Klettersteig. V neděli jsme po náročné sobotě nejdřív použili lanovku vedoucí od předního Gosauského jezera a pak od horní stanice vyšli klasickou turistickou stezkou na Großer Donnerkogel (2054 m n. m.). Vydařený víkend jsme zakončili pozdním obědem na Gablonzer Hütte.

Solná komora, září 2021

V září 2021 jsme měli základní tábor v malém kempu na břehu Wolfgangsee. V sobotu jsme se prošli z Fuchsl am See na Schober (A) a Frauenkopf a pak se vydali na vzdušnou zajištěnou cestu Drachenwand (C, C/D). V neděli jsme prošli vlhkou soutěskou se zajištěnou cestou Postalmklettersteig (C/D, s možností jít přes převis obtížnosti F) a vydařený víkend jsme zakončili pozdním obědem u Postlamhütte.

Solná komora, září 2020

V září roku 2020 jsme vyšli na vrchol Krippenstein (2108 m n. m.) a tam si užili Klettersteig Nordwand (E+). Druhý den jsme ještě přidali pohodový výstup na Mahdlgupf (1261 m n. m., většinou B, s velmi krátkým D úsekem) u Attersee.

Traunstein, Klettersteig, září 2019

V mlze, občasném dešti a chladu jsme stoupali osamoceni po zajištěné cestě (Naturfreundesteig, B/C s krátkým D úsekem) k chatě pod vrcholem Traunstein (1692 m n. m.) a druhý den už za lepšího počasí pohodovou cestu nad městem Bad Ischl (Katrin, B/C).

Großglockner, září 2018

Z plánovaného jednodenního švihu na nejvyšší vrchol Rakouska (3798 m n. m.) se stala dvoudenní výprava, která ovšem byla bez nejmenší pochybnosti úžasným zážitkem!

Soutěska Iške, Slovinsko, duben 2013

Asi 20 kilometrů jižně od Lublaně a kousek za vesnicí Iška, v místě zvaném Iški Vintgar jsem se vydal proti proudu řeky Iška k rozcestí Vrbica. Iški Vintgar je vlastně taková soutěska vyhloubená vodou ve vápencovém podloží. Průvodce jsou plné obrázků s působivými pohledy na scenérie tohoto území. Podívejte se třeba na slovenia.info. Já jsem nic z toho neviděl. Lezl jsem po stezce nahoru a dolů, rozmazlený z turistického značení v České republice jsem pořád ztrácel značenou cestu – no značenou – občas se dala nějaká nenápadná červeno-bílá značka na nějakém stromě nebo kameni najít, ale zapomeňte na hustě pomalované a přehledně značené cesty z českých luhů, hájů nebo hor!
Když jsem si cestu vybíral, tak mi snímek mapy ukazoval kolega na malém displeji svého digifoťáku s tím, že od místa zvaného Vrbica se můžu buď vrátit zpátky nebo si udělat okruh a vystoupat třeba na 1107 metrů vysoký Krim a rozhlédnout se po kraji. Jenže to ve skutečnosti není žádné rozcestí, ale ty dvě značky od sebe dělí řeka a most nikde! Protože se mi vůbec nechtělo tou samou cestou zpátky, rozhodl jsem se přebrodit řeku a pokračovat dál. Jenže ono se řekne přebrodit řeku týden po konci zimy – najednou to nešlo, na to byl proud moc silný a řeka široká. A tak jsem popošel před soutok s další říčkou a brodil jsem nejprve hlavní rameno a pak přítok. Nohy mě bolely, jak byla voda ledová, ale povedlo se. Zimu navíc rychle zahnalo následné strmé stoupání, nějakých 350 – 400 výškových metrů.
Došel jsem k několika samotám, jmenuje se to tam Ustje. Tam se ze zatáčky na cestě plné sněhu vynořila paní se psem a chvilku za nimi i pán. Od nich jsem se dozvěděl, že jdu úplně špatně. A za odměnu mi začali ve sněhu ukazovat medvědí stopy! Ohromě je potěšilo, že jsem z Česka a hned mě pozvali na přípitek do své chaty. Pán vyprávěl, jak tu od jara do podzimu pase krávy a paní jak sem za mini občas přijedou děti s vnoučaty. A pořád se omlouvali, že nemají nic k jídlu. Poseděli jsme na sluníčku, vysvětlili mi kudy dál a na cestu mi ještě dali plechovku piva. Úžasné setkání.
S pocitem, že les kolem je plný medvědů probuzených ze zimního spánku jsem pokračoval přes Benko k rozcestí pod Krim. Jenže to už mě tak přepadala únava, že jsem místo cesty vzhůru šel dolů. Alespoň jsem ještě odbočil na stezku k místu Krvavice, kde se za války skrývali partyzáni. Jsou tam na skále dvě pamětní desky a takový malý sroubek. Když jsem se od Krvavice šplhal zpátky k místu, kde jsem odbočil z cesty do Iška, byl jsem rád, že jsem nešel nahoru na Krim. Jednak kvůli sněhu a jednak kvůli únavě. No co, zima byla dlouhá a tohle byl první pořádný výšlap v nové sezoně.

Přes všechnu únavu, sníh, brodění dvou řek, medvědí stopy a velmi řídké značení cesty to byl moc pěkný den. Celé to dobrodružství trvalo (bez cesty z Lublaně a zpět) zhruba šest hodin. Jestli to někdo šel za plného jara, pak to musel být ještě o dost větší zážitek a to hlavně kvůli množství kytek, které na svazích nad řekou kvetou. Když se sem ještě někdy vrátím, tak vylezu na Krim a povím vám, jaký je odsud rozhled.

Alpenblick, Balsthal, září 2011

Několik dní na začátku září 2011 jsem strávil ve Švýcarském kantonu Solothurn. Velmi zhruba řečeno leží kanton Solothurn v severozápadní části Švýcarska a to přibližně v trojúhelníku tvořeném městy Basel, Bern a Zürich nebo přesněji, jeho větší část je na spojnici měst Basel a Bern.
Balsthal je v nadmořské výšce kolem 500 metrů, okolní kopce a hřebeny dosahují výšky kolem 1100 metrů. Balsthal má dva hrady, starý a nový – Alt-Falkenstein a Neu-Falkenstein. Poznají se tak, že ten nový je pěkná zřícenina a ten starý je pěkně zachovalý… My jsme vystoupali pěšinou na volně přístupnou zříceninu Neu-Falkensteinu. Je na severovýchodním okraji města a je z něj krásný výhled na Balsthal a nejbližší okolí. Hrad to byl obrovský, než prolezete celý areál dnešní zříceniny, zabere to dost času.
Já jsem s jedním místním sympatickým penzionovaným učitelem vyrazil na celodenní poznávání města i jeho okolí.
Začali jsme výjezdem přes Mümliswil a Ramiswil, kolem hotelu Alpenblick na Passwang. Hned za rohem jsme auto nechali a vydali se vzhůru na hřeben. Hned první výhled byl směrem na Vogelberg, tedy přibližně severozápadním směrem – to je první panorama.

Když jsme se dostali více na hřeben, byly velmi pěkné výhledy na obě strany – tedy jak do kantonu Solothurn, tak do sousedního kantonu Basel-Landschaft. No a v dálce byly vidět také krásné kopce kantonu Jura – to je toto další panorama.

Když jsme se po úvodním stoupání dostali na nějakých 1100 metrů nad mořem, vedla už cesta více méně po vrstevnici, téměř po hřebeni. Výhled byl výborný zejména jižními směry, tedy vlastně směrem, odkud jsme přijížděli. Tak do třetice přidávám panorama s pohledem na Ramiswil, přes který jsme na Passwang přijížděli.

Salzkammergut, červenec 2011

4. – 6. července 2011 jsme vyjeli do Rakouska a v oblasti Salzkammergut jsme podnikli tři jednodenní cesty – Plasen, Waldbachstrub, Loser. Základnu jsme měli v kempu Gosaumühle u křižovatky Hallstatt – Gosau.
V pondělí ráno jsme na parkovišti v Hallstattu byli někdy mezi půl desátou a desátou. Je to místo frekventované, protože hned za rohem je “Talstation” lanovky zvané “Salzberg-Stand”. Tahle spodní stanice je zhruba ve výšce 500 metrů, horní stanice (Bergstation) je ve výšce 835 metrů. Takže pokud si chcete cestu trochu usnadnit a nebo vás prostě jen bolí nohy nebo tíží peněženka, máte možnost. My jsem prvních výškových 300 metrů vyšli serpentýnami, které jsou lemovány informačně vzdělávacími panely. Ty vyprávějí zejména o historii oblasti a těžbě soli v místních horách. Celá tato oblast totiž patří do světového kulturního dědictví a tak je tady tomu věnována patřičná pozornost.
Ze Salzbergu vede značka po lesní cestě a to až mezi bývalé doly (kde je dnes muzeum s prohlídkovými trasami a to i v podzemí). Teprve za nimi začíná vlastní “horská pěšina” na Plasen. My se vydali po cestě značené 640. Cestou nahoru se otevíraly krásné pohledy do okolí a to jak směrem dopředu a do stran, tak směrem zpátky. Postupně jsme si prohlíželi Sarstein, Krippenstein, Dachstein, časem jsme dohlédli až na Totes Gebirge. Na vrcholu se otevřel pohled i směrem ke Gosau, takže jsme viděli Gosaukamm, Gamsfeld a Wildjäger. No prostě nádhera…
Dolů jsme sešli druhou stranou, je to trasa 643 a 645. A není to tak strmé, takže směrem dolů je to dobrá volba. Popis této cesty je také třeba zde.

V úterý bylo zataženo a vypadalo to, že i zaprší. Takže místo cesty na kopec jsme se vydali na cestu do údolí. A to do Echerntal, kde stezka vedoucí podél potoka končí u vodopádu Waldbachstrub. Jít se dá buď z Hallstattu a nebo je možnost dojet po silničce na malé lesní parkoviště, které je bezplatné, ovšem na vlastní nebezpečí. Celé tohle údolí je opět pojato jako naučně vzdělávací příležitost. Tady se nejčastěji setkáte se jménem Friedrich Simony – je to místní ikona, objevitel, popularizátor hor, věděc, malíř,… Nejen dno údolí, ale i jeho svahy jsou protkané stezkami a pěšinami s různě zaměřeným informačním a poznávacím obsahem. Ne že bychom tam prošli úplně křížem-krážem, ale zvládli jsme toho dost. I jeden docela vydatný liják 🙂

Ve středu ráno byly kopce zase trochu v mracích, ale protože předpověď byla dobrá, tak jsme jako tečku za touhle oblastí vybrali Loser. Autem jsme dojeli až na velké parkoviště – cesta je to moc pěkná, jmenuje se Loser Panorama Strasse a za jízdu tam a zpět jsme zaplatili 15 euro. Na závěr to byla velká pohodovka. Pomalu jsme vystoupali na vrchol, kde si jeden černý somrák vzal nadrobenou sušenku přímo z ruky, druhý byl opatrnější a čekal, co hodím. Zpátky jsme šli druhou stranou a to přes Hochanger, kolem Loser Fenster až k Augstsee. Tam jsme si sedli na lavičku a koukali na Totes Gebirge, odkud nás v roce 2007 vyhnal sníh. Více o Loseru najdete třeba na www.loser.at.

Sarstein, Rakousko, září 2010

Na 1975 metrů vysoký Sarstein jsme vyrazili v neděli 12. září 2010. Na parkovišti pod kopcem jsme byli kolem sedmé ráno. To parkoviště je Pötschenhöhe ve výšce 992 m n.m.
Cesta vede na začátku lesem po docela široké cestě. Po chvíli jsme vystoupali nad hranici lesa, takže stezka se zúžila a při ohlédnutí zpět se otevíraly krásné pohledy do údolí a na okolní kopce. Podle cedulí trvá cesta na vrchol 4 hodiny, my to šli něco přes tři hodiny a to jsme fakt nechvátali. Z parkoviště je to nejprve po trase číslo 693, pak 691 a nakonec 692.
Na vrcholu je obnovený kříž a byla tam jen pár dnů stará vrcholová kniha do které jsme se také podepsali.
Sestup byl dlouhý a vypadalo to, že bude i trochu nudný. Ale u Simonyaussicht jsme odbočili na neznačenou pěšinu a tím začalo poměrně velké dobrodružství. Pěšina měla vést ± po vrstevnici, skutečnost byla nakonec trochu jiná. Šplhali jsme do kopce, přelézali strže, klouzali po příkrých svazích, přelézali spadlé stromy,… No prostě ta pěšina, co je značená v mapě a vypadá schůdně, není moc použitelná. Tedy pokud jsme na ní byli, že. Nakonec jsme jedním průsekem sešli po spádnici dolů k silnici. Vynořili jsme se zrovna v místě, kde ze silnice odbočuje lesní cesta a po ní jsme vystoupali zpátky k parkovišti. Takže konec dobrý, všechno dobré 🙂
Variant, jak tuhle část Alp prochodit je víc, mrkněte třeba na tuhle mapku. Poloha Sarsteinu na mapě Rakouska a webová adresa s podrobnými informacemi je tady.

Tři dvoutisícovky v Roháčích, červen 2009

Ve druhé polovině června 2009 jsme vyrazili na celodenní cestu – opravdu je potřeba počítat s 10-12 hodinami od Zverovky ke Zverovce.
Začali jsme stoupat Látanou dolinou po žluté značce, přes sedlo Zábrať jsme se dostali na Rákoň (1876 m n.m.). Začátek je lesem a stoupání není tak prudké. Z Rákoně už je pěkný výhled nejen na trojici plánovaných vrcholů. My ovšem koukali do mraků a báli jsme se deště. Cesta pokračuje po červené značce, první dvoutisícovkou trasy je Volovec (2063 m n.m.), hraniční vrchol mezi Slovenskem a Polskem, ze kterého je krásný kruhový rozhled. Mraky se zvedly, takže jsme se přestali deště bát a užívali si trochu zamlžený výhled a také hřejivé sluneční paprsky. Z Volovce cesta pokračuje přes Jamnické sedlo (1908 m n.m.) a pak začne výstup na Ostrý Roháč (2088 m n.m.). Je to ostrý skalnatý hřbet, výstup na něj je technicky náročnější, obtížné úseky jsou jištěny řetězy. Máte-li problémy se závratí, dobře si cestu rozmyslete a připravte se na možné “krizovky”.
Na Ostrém Roháči už nás pěkně trápil chladný vítr, před kterým jsme se na oběd schovali za jednu ze skalních stěn. I další sestup probíhal za pomoci rukou a opatrného zlézání po skalách a suti. Z dalšího sedla je to na Plačlivé (2125 m n.m.) už bez problémů, cesta vede po vyšlapané stezce. Zatímco z Rákoně vypadal Ostrý Roháč z boku jako pořádný kus skály, při pohledu z Plačlivé je to “jen” ostrý, úzký a rozeklaný hřbet. Když jsme se na to zpátky dívali, divili jsme se, jak je možné tudy přejít. Z Plačlivé jsme sešli do Smutného sedla (1963 m n.m.) a po modré značce sestupovali do Smutnej doliny k Tatliakově chatě. Při sestupu můžou trochu bolet kolena, ale jinak je to cesta po celkem pohodlné stezce, v závěru po asfaltové silnici.
Celá cesta nám trvala deset hodin, i s přiblížením od penzionu Pribisko autem a návratem autem zpět jsme na cestě strávili asi 11 hodin. Takže až se budete na tuhle cestu chystat, počítejte nejen s velmi pěkným trekem, krásnými výhledy a pohodou na hřebeni Roháčů. Počítejte i délkou a náročností cesty, zvláště v oblasti Ostrého Roháče a upravte si potřebný čas podle počasí a vaší momentální výkonnosti.
Foťák jsem bohužel neměl, takže je to bez obrázků.

Rottenmanské Taury, září 2008

V roce 2007 jsme do Alp vyrazili už prvního září a z Totes Gebirge nás vyhnal déšť, sníh, vítr a mráz hned druhý den ráno. V roce 2008 jsme pro horoakci Rupicapra zvolili třetí zářijový týden. Věřili jsme, že dvakrát za sebou se na nás sníh snášet nebude.
Pondělí 15. září 2008
Pro Rakousko byla mizerná předpověď – déšť, na horách sníh, zima. Tak jsme s Janou dojeli jenom do Stráže nad Nežárkou za Standou a tam jsme strávili zbytek dne i noc. Pravidelně jsme odbíhali sledovat předpověď počasí a vymýšleli jsme, jak to nejlépe udělat.
Úterý 16. září 2008
Vyrazili jsme až po obědě, protože na úterý nebyla ještě pořád úplně dobrá předpověď počasí. Na parkovišti u zásobovací lanovky jsme byli kolem třetí odpoledne. Bylo to asi tak přibližně 1300 m.n.m., sníh tam skoro nebyl. Tedy na zemi skoro nebyl. Jinak tam byla mlha a drobně sněžilo s trochou deště. Hned jsme si vzpomněli na loňský rok v Totes Gebirge. Rozhodli jsme se, že na Rottenmanner Hütte dojdem, přespíme tam a ráno uvidíme. V pláštěnkách jsme vyrazili a s výškou viditelně přibývalo sněhu. Nejlepší bylo, že nás cestou předjel cyklista. Na chatě jsme byli zhruba za hodinku, vevnitř teplo, útulno, vysmátý cyklista a sympatická „boudařka“. Tak jsme si dali čaj, trochu jsme oschli a lámanou němčino-angličtinou si domluvili nocleh v místním Winterraum. Nahoru na hřeben se jít nedalo a tak bylo jasné, že přespíme a ráno půjdeme zase dolů :o( Než se setmělo, stihli jsme se projít okolním sněhem (bylo tam tak 20–25 cm), postavit sněhuláka, koulovat se a zuřivě fotit okolní mlhu. Večer v malém útulném pokojíčku jsme mastili karty, bohatě povečeřeli, hráli kostky a plánovali další den.
Středa 17. září 2008
Hned po snídani jsme poděkovali Martině za nocleh a vrátili jsme se k autu. Sjeli jsme to Rottenmannu, prohlédli si St. Nicolaus Kirche, ještě nějaký další Kirche, také městské hradby a vydali se k nedalekému hradu Strechau. Více se o tom všem dočtete třeba na webu města Rottenmann. No a pak jsme ještě zajeli do „sousedního“ údolí, přes Grünau im Almtal k jezeru Almsee. Posvačili jsme s Totes Gebirge za zády, prošli se jim trochu vstříc, podívali jsme se na jezero a protože bylo pořád docela škaredě a zima, vyrazili jsme zpátky domů. Dá se říct, že tím akce Rupicapra opět předčasně skončila.

Hangerer, srpen 2008

V sobotu 30. srpna 2008 jsme s kolegou naplánovali cestu z Hochgurglu, přes Obergurgl na Schönwieshütte a dál na vrchol Hangerer do výšky 3021 metrů nad mořem. Hochgurgel je v části Alp poblíž Itálie, je to v části nazývané Ötztaler Alpen (v Tyrolsku). No jasně, tady našli toho zmrzlého chlapa, který se dneska jmenuje Ötzi a je vystavený v Ötztal v muzeu. Byla to docela pohodová cesta i když stoupání od Schönwieshütte (2268 m.n.m.) dalo zabrat. Vyšli jsme z hotelu Laurin asi tak v devět dopoledne, zpátky jsme byli za pomoci místního autobusu a jednoho ochotného rakouského silničáře před osmou večer.

Totes Gebirge, září 2007

Na začátku září 2007 jsme se vydali do Alp, abychom strávili týden v severním vápencovém pohoří, v Totes Gebirge. Jo, člověk míní, hory mění. Strávili jsme tam nakonec jen 24 hodin. Vyhnal nás déšť, vítr a sníh. Ale rozhodnutí k návratu bylo správné, protože začátek září byl v Alpách i pod nimi velmi dramatický, pokud se o počasí a jeho následky jedná. Hory prostě ukázaly, že jejich síla je obrovská a když se rozhodnou, že si k sobě nikoho nepustí, tak to umí dát pořádně najevo. Také se ukázalo, že se ještě musíme hodně učit, abychom se o sebe s jistotou dokázali postarat i ve vypjatých situacích, kdy zrovna nesvítí sluníčko.

Karawanke, srpen 2007

Poslední srpnovou neděli roku 2007 jsme se vydali s kolegou Vaškem k nejvyššímu bodu Karavanke, na Stol. Je to kopec na hranicích Rakouska a Slovinska (Karavanke je slovinské označení, Karawanken rakouské). V němčině se Stol jmenuje Hochstul. Což je to samé, židle. Vysoký je 2236 metrů a zejména posledních asi 400–450 výškových metrů po suťovišti je opravdu lahůdka. Ale počasí nám přálo a tak jsme se po nějakých čtyřech hodinách stoupání mohli rozhlédnout po okolních údolích i kopcích. Vyšli jsme Ljubelji z 1058 metrů, první metry jsme „šli“ lanovkou, ta nás vyvezla do 1536 metrů. Na vrchol už jsme to museli vyšlapat po svých.

Gamsfeld, červen 2007

Tato červnová víkendovka (29. 6. – 1. 7. 2007) měla být takovou lehkou rozcvičkou a tréninkem na září do Totes Gebirge, kam jsme chtěli vyrazit na akci Rupicapra 2007. Hlavní stan jsme měli u jezera v Hallstattu, odkud jsme v sobotu vyrazili zdolat Gamsfeld (2027 m.n.m.) a v neděli jsme se podívali ještě ke dvoum dalším jezerům. Ke Grundelsee a k Toplitzersee. V knize Siegfrieda Garnweidnera Turistický průvodce rakouskými Alpami je tato trasa podrobně popsána. Celkem trasa zabere 7-8 hodin a zejména úsek přes Wilder Jäger je několik technicky obtížnějších úseků. Ale nebojte se, není to nic nezvládnutelného a i mírní “závraťáři” mezi námi to zvládli.